Román Vladimíra Sorokina Telurie (rusky vyšel v říjnu 2013) je jakousi svéráznou odpovědí na otázku Umberta Eca: Vstoupili už jsme do epochy nového středověku, nebo na nás ta středověká budoucnost čeká za nejbližší zátočinou? Sorokin jako by Ecovi odpovídal: Nový středověk je náš společný celoevropský úděl… Děj knihy se odehrává v roce 2054 po dvou evropsko-islámských válkách, které ze „staré“ (tedy současné Evropy) nenechávají kámen na kameni: V této nové Evropě opět potkáváme křižáky, novou šlechtu, kentaury, opričníky (a vůbec řadu reálií ze Dne opričníka), pravoslavné komunisty, obyvatele SSSR (čti Stalinské sovětské socialistické republiky), templáře, kteří se stanou zachránci Evropy, a ti všichni hledají nový řád a nové absolutno, případně nový ráj, jenž si někteří navozují novým narkotikem, působícím i několik měsíců – telurovými hřeby, odborně zatloukanými rovnou do mozku. Román má padesát kapitol, z nichž každá je napsána zcela jiným jazykem a vždy ze zcela nových, neopakujících se ideových pozic. Je to Evropa, která není schopna se dohodnout, Evropa zachvácena všeobecným zmatením pořádků a hodnot, z něhož jde mráz po zádech.