Od dob osvícenství je křesťanská Bible předmětem kritického zkoumání. Zatímco představitelé církví tuto kritiku zprvu spíše odmítali, snaží se ji biblisté na univerzitách zúročit kladně. Výsledkem této snahy byl od konce 18. století nový žánr, nazvaný teologie Starého nebo teologie Nového zákona. Práce, které nesly tento název, byly odpovědí na otázku, jaký je tedy ve světle kritického zkoumání smysl a význam Bible. V otázkách pravdy a smyslu hrály právě od dob osvícenství rozhodující roli dějiny. Ke konci 20. století však i ony zažily sesazení z trůnu neomylnosti. Ostří kritiky se přesunulo ze zkoumaných předmětů k procesu zkoumání jako takovému, k jeho přiznaným i zamlčeným agendám. Tato kniha se soustřeďuje na to, jak dějinám rozumějí a jak s nimi pracují nejdůležitější starozákonní teologie 19. a 20. století. Právě úloha, jakou přikládají dějinám, je důležitým klíčem k pochopení jejich celkové koncepce.