Rozházení chodci jsou pátou sbírkou básníka a výtvarníka Jana Gabriela. Jeho básně v přeneseném slova smyslu vznikají způsobem, který u něj převládá ve výtvarných dílech, a sice principem koláže. V Gabrielově poezii nejde o hledání nové nadreality, ani o magii snových obrazů. Autor se spíše „přehrabuje“ v tom, co ze světa zbylo: „I krize má jen monotóní barvu šrotu.“ Znovu slepuje střípky nenávratně rozbité reality, což se mu ovšem nedaří, dokonce se zdá, že o pevné znovuslepení neusiluje. Jednotlivé fragmenty kaleidoskopu se sice stálým přesýpáním skládají dohromady, ale smysluplný obraz světa již nevzniká, maximálně křivé zrcadlo. Gabriel by se dal stručně charakterizovat jako básník informačního šumu. Možná je to dáno i jeho dlouholetou profesí redaktora denního tisku, kde se potřeba zaplnit prázdnou stránku často nachází v přímém protikladu s kvalitou informací. Ať již je hlubinná motivace autorovy tvorby jakákoli, jeho poezie není samoúčelnou hrou s významem slov nacházejících se na hraně nonsensu, okořeněnou ironií a imaginativním humorem. Skutečným spouštěčem Gabrielovy básnické tvorby je krize naší civilizace a niterná potřeba se vyrovnat s jejími doprovodnými jevy.