Co vede člověka k tomu, aby udával své sousedy? Co doopravdy znamená spolupráce se Státní bezpečností? Ne všichni se brodí špínou za peníze… Ne všichni mají na rukou krev kvůli pocitu moci. Někteří z nás to dělali nebo dělají dobrovolně…

Ukázka z textu: Juudit se konečně odvážila ven z bytu, nejdřív se však zastavila u vchodových dveří a poslouchala. Skutečně, zvuky války zmizely. Upravila si klopy, ruku s kabelkou ohnula do pravého úhlu, rukavička skryla prsty zaťaté v pěst. Udělala první váhavé kroky, pod botami jí ještě skřípaly střepy. Nestačila najít svůj městský krok, náležitý pro ulice hlavního města, který zůstal v minulém světě – město se na ni vyvalilo hned za prvním rohem: hemžilo se kočárky, toulavými psy, kteří se objevili jakoby odnikud, usměvavými dámami a německými vojáky hrajícími na harmoniku, kteří na ni mrkali. Juudit si vzdychla a zrudla, ale sotva se stačila vzpamatovat z prvního leknutí, už jí do uší vnikl halas přicházející z pošty, otevřely se dveře banky, ulicí pobíhali poslíčci. Juudit se překvapeně zastavila, když ji za rukáv popadl uličník prodávající obrázky Hitlera, a nemohla se toho dareby za žádnou cenu zbavit, výtěžek půjde na pomoc postiženým požáry, slečna přece chce pomoct rodinám bez domova, a Juudit nacpala obrázek do kabelky, přitiskla si ruku s kabelkou zpět na hruď, polekala se rámusu z kina a vzápětí i burácení náklaďáku s cihlami, který se řítil kolem. Málem se přikrčila, ale tohle přece byly zvuky obnovené výstavby, nikoliv války. Na rohu se nějaký spratek smál, jak se ta dáma vylekala, a Juudit zrudlá studem si upravila klobouk. Město kvetlo estonskými a německými vlajkami, které se ve větru zaplétaly do sebe. Kino Palace spěšně opravovali, hlouček dětí se s očima navrch hlavy tlačil před filmovými plakáty a zastavovali se před nimi i dospělí, Juudit viděla záblesk drobného rudého úsměvu německé herečky, dlouhých řas Mari Möldre. Rozjaření ostatních ji šimralo na kotnících, měla pocit, jako by sama vstoupila do filmu. Tohle nebyla pravda. Přesto se jí chtělo připojit se k nim, pokračovat v bezcílné chůzi a domů se nikdy nevrátit. A proč ne? Proč by nemohla? Proč by se neměla účastnit té radosti?