Název publikace naznačuje, že jejím předmětem je analýza problému člověka v současném světě. Jedná se o reflexi současného stavu problému, který se dá zachytit výrokem „člověk se stal sám sobě problémem“. Mluvíme-li o současném stavu problému člověka, musíme si uvědomit, že je tento stav výsledkem. Ale mluvíme-li o výsledku, nesmíme opomenout, že každý výsledek předpokládá jemu předcházející proces, proto v úvodu nejprve nabídneme stručný dějinno-filosofický exkurz věnovaný formování antropologického tématu.

Člověk je vždy podmětem úvah. Není sice vždy předmětem těchto úvah, ale je jejích častým předmětem. Pokud se zamyslíme nad jejich obsahem a formou, pak odhalíme strukturní a disciplinární rozdíly diskursů o člověku. Tak E. Cassirer v Eseji o člověku píše o třech disciplínách: náboženství, filosofii a vědě, z nichž každá chápe člověka odlišným způsobem. V náboženství se člověk jeví být ne vždy povedenou a dokonalou kreací Boha, která je si vědoma své nedokonalosti, a v důsledku svého utrpení a útrap je schopna odpouštět hříchy jiných lidí. Filosofie vychází z rozumnosti, svobody, autonomie poznávajícího Já, které ovládne skutečný svět nejprve na úrovni svého vědomí a následně prakticky. Věda naopak pohlíží na člověka jako sice na vrchol evolučního řetězce, ale zároveň jako na živou bytost, která vznikla, existuje a musí se podrobit zákonům evoluce. Tyto rozdílné přístupy se ještě „drolí“ na dílčí názory a koncepce.