Cesty do literatury bývají někdy trnité, ale u Michela Fabera tomu tak nebylo. Stačilo mu psát si dvacet let do šuplíku, učit se řemeslo a nakonec se nechat svou ženou přesvědčit, že už by nemusel psát jen pro sebe. Povídkou Někdy prostě prší na první pokus vyhrál soutěž Iana St. Jamese a téhož roku triumfoval povídkou Ryby v Macallanově ceně. Nadějného autora si záhy povšimlo edinburské nakladatelství Canongate a roku 1999 mu vydalo stejnojmennou sbírku povídek Někdy prostě prší, za niž obdržel Cenu ondřejského kříže za nejlepší prvotinu.

Ve své první povídkové sbírce prokázal Michel Faber výjimečně živou fantazii, lásku k jazyku i podivuhodnou všestrannost. Jeho povídky jsou hravé a zároveň hluboce dojemné, satirické, a přitom upřímně lidské. Setkáme se v nich s Bohem, který najde Zemi na skládce, s láskou v sexshopu i s rybami, které plují ve vzduchu a číhají v uličkách. Michel Faber bývá přirovnáván k Ianu McEwanovi či Roaldu Dahlovi, ale už touto první sbírkou dokázal, že je to spisovatel naprosto originální.