Kniha pojednává o fenoménu tradiční pamírské architektury, o pamírském domu. Střecha nad hlavou, a zároveň fundamentální opora tamní society značné symbolické hodnoty, vypovídá mnohé o materiální a duchovní kultuře, religiozitě a historii etnik žijících v drsném horském prostředí Autonomní oblasti Horský Badachšán, která je součástí republiky Tádžikistán. Text se zaobírá nejen symbolikou tradičního obydlí pamírských-badachšánských etnik (Šugnánců, Vachánců, Rynců, Pamírských Tádžiků aj.), ale práce prostřednictvím domu popisuje a analyzuje vztah Pamírců k vlastním tradicím, historii, náboženství a kultuře v nejširším slova smyslu. Dále studie reflektuje proces sovětské a postsovětské transformace a dopad historickopolitických událostí na společnost.

Těžiště antropologické monografie představují z větší části výsledky z dvou střednědobých intenzivních terénních výzkumů, které autor absolvoval v letech 2006 a 2008, vedle nich též analýza literatury a pramenů.

Pamírský dům (šug. čid, vach. chun, tádž. chona, ryn. chon)-tradiční obydlí tamních etnik-je téma aktuální hlavně tím, že v něm Pamírci již po mnoho generací doposud žijí. Prakticky všichni Pamírci zajímající se o kořeny vlastního etnika (respektive vlastních etnik), náboženství a kultury, jsou přesvědčeni o tom, že první domy byly stavěny takřka stejným způsobem jako dnes již před 2 500 lety a jsou spjaty se zoroastrijským náboženstvím, které v té době Pamírci vyznávali. Přibližně o půl druhého tisíciletí později byl zoroastrismus vystřídán jednou z odnoží (sekt) šícitského islámu-ismácílíjou. Nové náboženství však částečně absorbovalo a částečně nahradilo zoroastrijské prvky a symboly, což se značně projevilo právě na symbolice pamírského domu, který je doposud stále živým důkazem synkreze obou zmiňovaných duchovních směrů.