Román, jenž získal cenu Premio Primavera de Novela 2009, je jakýmsi dobrodružně-nostalgickým ohlédnutím za naivními mladickými ideály, konfrontovanými s neutěšenou přítomností exulantů po návratu do rodné země. Tři bývalí levičáci, kteří po Pinochetově puči museli uprchnout do exilu, se po návratu domů po pětatřiceti letech znovu sejdou, když je povolá jejich bývalý kumpán Pedro Nolasco. Chce totiž provést odvážnou revoluční akci. Cestou na schůzku, kde na něj ostatní čekají, však Nolasco groteskně umírá, když mu spadne na hlavu gramofon. Je třeba se rozhodnout, zda bude akce provedena, i když je hlava spiknutí po smrti... Zatím poslední knížka Luise Sepúlvedy je plná humorných a groteskních situací, ale i lehkého stesku člověka bilancujícího minulost na prahu stáří. Na pozadí příběhu pak vyvstávají otázky o ztrátě kořenů, naivních ideálech, osudu věčných prohrávačů dějin.

Chilan Luis Sepúlveda (nar. 1949) patří ke generaci latinskoamerických autorů, kteří vstoupili do literatury v 90. letech 20. století a změnili evropské vnímání kultury Latinské Ameriky, do té doby okouzlené zejména magickým realismem Garcíi Márqueze. Sepúlvedovo psaní je hodně ovlivněné jeho dobrodružným životem a levicovými ideály naivního mládí.