Zkoumání mezinárodních vztahů se původně opíralo hlavně o historii, teorii mezinárodního práva a filozofii, postupem času ale přijalo za své řadu metodologických i teoretických východisek společenských věd. Tím se pro teorii mezinárodních vztahů staly aktuálními diskuze, které se ve společenskovědních oborech vedou již od přelomu 19. a 2. století. V první části knihy autoři probírají pět hlavních výzkumných tradic teorie mezinárodních vztahů – realismus, liberalismus, marxismus, konstruktivismus a postmodernismus – s ohledem na klíčová metodologická dilemata společenských věd –vysvětlení vs. rozumění, aktér vs. struktura, historismus vs. objektivismus, pragmatismus vs. scientismus a nezávislost vs. spolehlivost. Výklad i úvodní formulace dilemat sledují nejen volby jednotlivých myšlenkových proudů, ale také možnosti, jak zdánlivé protiklady překonávat a kombinovat. Druhá část knihy představuje reflexi diskutovaných dilemat z hlediska filozofie vědy. Vztahují se metodologické problémy společenských věd i na zkoumání vztahů mezi státy a mezinárodního prostoru? Je věda schopna dosáhnout objektivního a univerzálně platného poznání skutečnosti, nebo je toto poznání vždy ukotveno v partikulárních danostech konkrétního místa a času? Stačí sociální realitu vysvětlit „shora“ a „zvnějšku“, nebo je třeba usilovat o rozumění „zevnitř“ a „zdola“? Lze jednání aktérů pochopit z analýzy struktury, v níž se odehrává, nebo je naopak struktura ustavována jednáním?