Jiří Hoppe se ve své práci o pražském jaru 1968 zaměřil na tři významné společensko-politické aktivity občanů, které směřovaly proti mocenskému monopolu komunistické strany a k obnově pluralitní demokracie. Šlo jednak o pokus obnovit sociální demokracii jako tradiční politickou stranu, dále o snahu lidí stojících zcela mimo stávající politické struktury ustavit nějakou základnu pro svou veřejnou aktivitu v podobě Klubu angažovaných nestraníků (KAN), a konečně o úsilí bývalých politických vězňů založit organizaci, která by se zpočátku zaměřila především na rehabilitace, Klub 231. Autor na základě podrobného studia líčí v podstatě tři dramatické příběhy občanských iniciativ, respektive jejich zápas o legalizaci. Na jedné straně stojí představitelé těchto organizací, většinou odvážní, a přitom umírnění lidé, kteří mají pochopení i pro obtížné, zejména zahraničněpolitické postavení reformně komunistických vůdců. Na straně druhé stojí právě tito komunističtí vůdci, kteří si v podstatě nepřejí nic jiného než snahu sociálních demokratů, KANu a K 231 překazit a jakýmkoli způsobem, např. korupcí, přijetím speciálních zákonů nebo i mocenským zásahem, eliminovat. Jsou však neschopní své záměry uskutečnit, opájejí se náhle nabytou veřejnou popularitou, bojí se Sovětů, ale zároveň mají zatím strach použít mocenské prostředky včetně násilí proti vlastním občanům. Mnozí budou při četbě knihy překvapeni dvojí tváří a skutečnými postoji populárních představitelů socialismu s lidskou tváří – Dubčeka, Smrkovského, Kriegla, Mlynáře a dalších. Jiří Hoppe je však nehodnotí, ve svém čtivém líčení nechává promlouvat fakta, dokumenty a archiválie. A čtenář, kterému se dostane nevšedního čtenářského zážitku, si úsudek může vytvořit sám.