Leonora Carrington byla v létě roku 1940 hospitalizována v sanatoriu pro duševně choré ve španělském Santanderu a dostávala cardiazol – lék vyvolávající silné šoky. Své zkušenosti s duševním zhroucením popisuje ve své nejosobitější knížce En bas (Dole) z roku 1943.Toto ojedinělé vyprávění o propuknuvší duševní chorobě bylo napsáno v jakémsi lucidním stavu – ve stavu ještě vratké rovnováhy tři roky po hospitalizaci.

Z knihy: “Nazítří ráno nám učitelka ze školy předala dokumenty opatřené radničními kolky. Catherine připravila auto. Veškerá moje vůle se upínala k tomuto odjezdu. Spěchala jsem na své přátele. Strkala jsem Catherine k autu a ta se chopila volantu. Posadila jsem se mezi ni a Michela. Vůz se rozjel. Měla jsem důvěru v úspěch cesty, ale trpěla jsem strašnou úzkostí, protože jsem očekávala obtíže, které se mi zdály nevyhnutelné. Jeli jsme normálně, když tu náhle, dvacet kilometrů za Saint-Martinem, se vůz zastavil, brzdy zadřené.Slyšela jsem Catherine, jak říká: „ Brzdy jsou zadřené.“ „Zadřené!“Já také byla zadřená v sobě samé silami neznámými mé vědomé vůli a byla jsem si jista že moc mé úzkosti měla přímý vliv na mechanismus auta, že ho ochromila. Byla to první chvíle, kdy jsem se identifikovala se světem mimo své tělo. Byla jsem automobilem. Vůz se zadřel kvůli mně, protože já sama jsem byla zadřená mezi Saint Martinem a Španělskem. Byla jsem zděšena svou mocí.“