Ve druhé autobiografické knize Kamily Velikovské se seznámíme s jejím osudem v době před nástupem do vězení k výkonu původního desetiletého trestu a zejména s bezprostředním popisem období stráveného za mřížemi. Kniha přináší rovněž autentické svědectví o poměrech v dnešním českém vězeňství a pestrou přehlídku povah a příběhů ostatních žen za katrem, s nimiž se Velikovská setkala ve věznici Světlá nad Sázavou... (část rozhovoru Velikovské s Michaelou Jílkovou, iDNES.cz, 23. 10. 2007): Byla jste odsouzena za vraždu manžela na deset let vězení. Nejvyšší soud nedávno rozsudek zrušil, takže podle zákona je nyní na vás pohlíženo jako na nevinnou. Ale čekají vás nové soudy. Co říkáte argumentům, že vražda - byť tyrana - zůstává vraždou? Ano, je nepřijatelné, aby někdo někoho usmrtil. To je nepřijatelné. Ale na druhou stranu bych se já mohla ptát: Kde byla ta policie? Kde byla sociálka? Proč mi nepomohli? Jak jste se cítila před dcerami, když vás poprvé přišly navštívit do vězení? Strašně jsem se na ně těšila. A bylo vidět, že se těšily i ony na mě. Tenkrát do vazby mi napsaly dopis - maminko, víš, jaké je to bezvadné jít se bez dovolení vyčurat? Úplně jsem to několikrát obrečela. A když pak přijely - říkala jsem si - co je na nich jiného? Prostě poprvé v životě jsem neviděla v očích svých dětí strach.