Šestá část autobiografických vzpomínek německého důstojníka, který po skončení druhé světové války prožil dva roky v ruských zajateckých táborech. Sedmadvacetiletý kapitán Helmuth Nowak, velitel praporu pancéřových granátníků, se svými vojáky sice uprchl z hořícího Berlína a připojil se s nimi k 12. německé armádě, snažící se probít k Američanům, ale jejich snaha byla marná, a tak 3. května roku 1945 padli do ruského zajetí. Čekal je transport v nákladních vagonech a pochod volžskou stepí do bývalého ženského kláštera v Bugulmě, kde byli v důstojnickém zajateckém táboře podrobeni výslechu a dále roztříděni před další cestou na východ. Fyzicky nejzdatnější těžce pracují v lesním táboře jako dřevorubci. Na jaře roku 1946 jen desetina z nich přežije epidemii a v létě jsou vlakem přemístěni na Sibiř, do tábora ve městě Stalinsk v Kuzbasu, kde mají po boku ruských havířů odčinit své zločiny prací v uhelných dolech. Autor přesvědčivě a objektivně zachycuje poměry v ruských táborech, kde se zajatci z řad důstojníků i mužstva museli vyrovnat s hladem, nemocemi, nezvyklými přírodními podmínkami, permanentní agitací politických instruktorů i s pocity viny, když se dozvěděli pravdu o nacistických krutostech.