V roce 1919 rozepsal Savinio svou pozoruhodnou prózu Tragédie dětství, v níž se vrátil ke svým vzpomínkám na Řecko. Próza je jednak nesmírně působivou evokací řeckého prostoru s jeho mýtotvornou potencí, jednak proustovsko-freudovskou analýzou nejranějších dětských prožitků. V mnoha ohledech má tato próza styčné body s tehdy nastupujícím surrealismem (Breton zařadil Savinia do své Antologie černého humoru), pro Savinia je nicméně příznačné, že podvědomé obrazy jsou u něho podrobovány racionální kázni brilantního vypravěčského stylu (podobné sepětí podvědomých obsahů a přísně racionální formy nacházíme i v „metafyzické“ malbě Saviniova bratra Giorgia). K témuž materiálu se Savinio vrátil ještě jednou, v období své zralosti, a vytěžil ze svých vzpomínek na Řecko ještě prózu Dětství Nivasia Dolcemara (1941). Oba texty jsou dnes pokládány za Saviniova vrcholná díla.