Řadu úspěšných próz, a většinou to byly "menší" příběhy o tragédiích a černé grotesce nedávné doby, zakončil **Ladislav Fuks** svým nejrozsáhlejším románem *Vévodkyně a kuchařka* (1983). Jeho bohatá a zvláštní, temná i komická fantazie kroužící kolem vidiny marnosti a absurdity světa a lidských osudů si dosud libovala v příznačných kulisách zatěmněné Prahy. 
 Autorova hra a ironie, stejně jako smutek a groteska se v novém románě odehrávaly ve Vídni na sklonku 19. století; do této metropole ho vracely dětské vzpomínky a nostalgické sny a hledaný "filozofický" smysl vyprávění. Autor uvádí čtenáře do luxusního města na samém konci století a do prominentních společenských vrstev. Vypravěč se zálibným potěšením líčí nádherné salony a duchaplné konverzace, zve čtenáře k exkluzivním tabulím - a to vše v příběhu vévodkyně s krkolomným jménem, jež odkazem získala honosné sídlo a plánuje v něm zřídit luxusní hotel a pak i muzeum celé jedné odcházející epochy a poklidně se tvářící říše.
  Fuks ovšem netušil, že napsal prózu poslední a jakoby na rozloučenou rozvíjel panoptikální obraz zániku, plné truchlivých i groteskních a scén. Kapitoly věnované pohřebním obřadům nebo zrádnosti a mámivosti zrcadel patří k nezapomenutelným scénám české prózy. Fuks sám charakterizoval, "že nás zavádí hlavně do nejvyšší vídeňské společnosti - na hostiny, kde se podávají nejvybranější jídla, z nichž některá jsou zachycena i v receptech, do kuchyní a atmosfér knížecích salonů, do kulturního a sociálního ovzduší rakousko-uherské metropole z konce 19. století… a že absurdita a grotesknost mnohých situací opravňuje nejen odhalení hlubokých soukromých tragédií, ale i vážné zamyšlení nad smyslem života jedince a soumrakem tehdejší vládnoucí třídy…" Ve Fuksově charakteristickém vypravěčském stylu a z jeho dobrého rozmaru tak vznikl ojedinělý "historický" román. Jeden z autorových vrcholů.