Román Chlípnice wrocławského prozaika, kritika a publicisty Michała Witkowského (1975) byl bezesporu jednou z hlavních literárních událostí loňského roku v Polsku. Okamžitě vzbudil vlnu zájmu, horečnatá diskuse se vedla na stranách všech velkých periodik, v televizi i na internetu. Proč? Především díky tématu, které Witkowski zvolil: zaniklý svět nočních parků 70. a 80. let, ruských kasáren, špinavých nádraží a páchnoucích veřejných záchodků, portréty zženštilých, vykroucených homosexuálů, žijících sexem a pro sex. Mizející vyšší sféry dna, viděné očima dvou starých břichatých štětek, oslovujících se ženskými jmény Patricie a Lukrécie. Jejich nostalgické vzpomínky na doby socialismu, kdy každý měl co jíst a kde spát, jejich ztracenost v dnešním světě, kterému nerozumějí. Knihu lze přirovnat k dílu Jeana Geneta či Witolda Gombrowicze, a to nejen díky tomu, o čem vypovídá, ale i díky tomu jak. Witkowski má neobyčejnou schopnost vyprávět, portrétovat, vytvářet osobité kouzlo, napínat, ošklivit, bavit i dojímat, ovšem budí také rozpaky konzervativní většiny, což ve své době činili jak Genet, tak Gombrowicz. Witkowski výborně a přesvědčivě naplňuje marnou snahu našich autorů zpodobit tvář života v postkomunistické zemi.