Tato kniha chce žánrově být filozofií památkové péče, což je žánr nepříliš častý, vlastně velmi málo častý. Dost možná je "filozofie" příliš silným slovem, spíše jde o úvahy nad památkovou péčí, které se snaží objevit její stálé charakteristiky a následně zvláštním reflektujícím obloukem tyto charakteristiky vztáhnout na minulost památkové péče, její přítomnost a budoucnost. Vzejdou opravdu zajímavá zjištění.

Celá tato kniha, přestože skládá Rieglovi - jeho bystrozrakosti a myšlenkové poctivosti - upřímný hold, vlastně pojednává o tom, že Rieglovy myšlenky už nestačí, aby vystihly naši dobu a její postoje.