Soubor povídek Thomase Bernharda (1931 až 1989) nastoluje všechna ústřední témata a postupy autorovy tvorby: problém viny a trestu, institucionální moci a osudu jedince, tradice moderního myšlení i jeho sebedestrukce. A jakkoli svět Bernhardova Rakouska připomíná čtenáři takřka nezaměnitelně současný český kontext, jakkoli se autorova nenávist a láska k osudovému místu střední Evropy zdá tak důvěrně blízká našim banálním a tragikomickým příběhům, jakkoli slova o tuposti státní moci často doslovně mapují i český prostor, právě v povídkách se snad jěště průzračněji odhaluje smysl zláštní litaničnosti Bernhardova vyprávění, v němž rytmus řeči zpochybňuje každou ustálenou myšlenku a každou tezi mění ve svůj protiklad. Bernhardův povídkový soubor navazuje na nejlepší evropskou tradici tohoto literárního žánru: jen málokterý současný vypravěč ovšem dokáže stylistickou vypjatostí a pohybem své promluvy vyjádřit nepřímo napětí existence postav, které zobrazuje. Bernhardovy povídky jsou neodmyslitelnou součástí jeho velkých románů, stejně jako je dnes už jeho dílo neodmyslitenou součástí velké prózy dvacátého století.