Slovo autora: Doktor Čandrakiran, štíhlý muž s úzkým obličejem a hlubokýma očima, mi tiše řekl: „Nastydl jste a máte pěknou chřipku. Říkáme jí firangí flú, francká chřipka, protože ji tu dostane skoro každý Evropan.“ Rtuťové sloupce obou teploměrů, toho za oknem i toho, co jsem držel v podpaží, se chvěly kousek pod čárkou s označením 40 oC. „Jak jsem v tomhle vedru mohl nastydnout, doktore?“ „Snadno, jak vidíte,“ odpověděl doktor Čandrakiran. „Každý, kdo přijede do Indie poprvé, se domnívá, že když je horko, netřeba mu pod košilí trička. V nezvykle teplém podnebí se však snadno zpotí, pak vejde do podchlazen klimatizované místnosti – a je to. Vaše vlastní košile se okamžitě stane ledovým obkladem na předehřátém těle. Výsledek je firangí flú.“

Pohrabal se ve své lékařské kabele a podal mi jakési švýcarské prášky. „Třikrát denně po dvou a za pár dní to bude v pořádku.“ Poděkoval jsem a doktor Čandrakiran odešel. Sáhl jsem po šálku čaje a požil jsem první dávku léku. V tom okamžiku jsem postupně vrhl. Francká chřipka je totiž choroba komplexní. Bolí vás všechno: hlava, oči, hrudník, žaludek, střeva. Jíst nelze, protože všechno se okamžitě vrací na tento svět. Líbezný stav pacienta je provázen vytrvalým průjmem. Je to lahůdka.

Nedostal jsem do sebe ani jeden ze švýcarských prášků. Vlastně dostal, ale nikdy tam nevydržel. Mocí se dral ven a taky toho vždy dosáhl. Následujícího dne jsem doktoru Čandrakiranovi sdělil tuto závadu v léčebném procesu a on řekl vlídně: „Tomu lze snadno odpomoci. Pošlu vám z domova několik betelových svitků a před každým užíváním jeden rozžvýkejte.“ Za chvíli po jeho odchodu se dostavil sluha a přinesl mi balíček. Dal jsem mu bachšíš a byl jsem zvědav.