Dějiny Islandu jsou dějinami obdivuhodné životaschopnosti malého národa v tvrdých přírodních podmínkách. Jejich první fáze jepozoruhodná i v rámci obecných dějin. Po osídlení ostrova založilipotomci přistěhovalců z Norska roku 930 suverénní středověkýstát, jehož pilířem byly instituce starogermánských sněmovníchsvazů. Ty však záborci pustého ostrova přizpůsobili novým podmínkám, obohatili je o prvky takřka moderní parlamentní demokracie a rozvinuli na vyšší vývojový stupeň, k jehož realizaci ostatníGermáni už nedostali šanci. Tento stát fungoval po tři stoletía Islanďanům se během té doby podařilo vytvořit slušnou materiální kulturu a vynikající písemnictví. Díky podnětům z křesťanskéliteratury a domácí vypravěčské tradici si osvojili specifický žánrdějepisectví – ságy, , které nám umožňují vhled do islandskýchpoměrů zevnitř. Jsou mj. autentickou výpovědí o bojích domácíchpředáků o moc, které roku 1264 vyústily do podrobení se norské-mu králi a zařazení Islandu do struktur lenního feudalismu, všudejinde na severu již dávno běžných. Totální stagnace ekonomickéhovývoje a civilizačního růstu postihla Islanďany po násilné reformaci, tehdy již ze strany dánského krále, a po zavedení dánského monopolu na veškerý islandský obchod. Z dlouhodobého strádánía úbytku energie se Islanďané vzpamatovali až s procítajícím národním hnutím v 19. století a během 20. století, zejména po vyhlášení samostatné republiky v roce 1944 se dopracovali jednéz nejvyšších životních úrovní v současném světě.