Své apokryfy psal Karel Čapek postupně od počátku 20. let až do doby krátce před svou smrtí. Do krátkých textů volně inspirovaných některými z nejznámějších příběhů dějin, Starého i Nového zákona i světové literatury shrnul svou životní filosofii, jejímž středobodem je malý, nehrdinský člověk, který se stává stále znovu obětí velikášství, touhy po moci i absolutního přesvědčení o vlastní pravdě. V jednom z prvních Čapkových apokryfů, Pilátovo krédo (1920), říká pontský Pilát: „mám více smyslu pro lidi než pro jejich pravdy“, a vystihuje tak filosofické krédo Karla Čapka. V časově posledním z apokryfů, Smrt Archimédova z roku 1938, odmítá řecký učenec, fyzik a patriot římské lákadlo vlády nad světem a zaplatí za to životem. Životní osud nejen Karla Čapka, ale i všech těch, kteří se odmítali přizpůsobit světu založenému na vůli k moci, tu došel hlubokého uměleckého ztvárnění. „Později byla vydána zpráva, že učený Archimédes přišel o život náhodou.“