Šestnáctý svazek Sebraných spisů Jana Patočky je soustředěn k jedinému tématu – k osobnosti G. W. F. Hegela. Základem souboru je rukopis přednášky, jíž Patočka ve školním roce 1949/1950 nedobrovolně na dvacet let uzavřel své pedagogické působení na pražské filozofické fakultě. V jejím rámci nejprve ozřejmil rozvoj Hegelova uvažování ve spektru raných textů, záhy však jeho výklad sleduje pohyb myšlení uskutečněný Fenomenologií ducha (1807): Patočkův postupný komentář kopíruje strukturu Hegelovy knihy, nedobírá se však jejího finále, zastavuje se u pododdílu Die Aufklärung – Osvícenství. Text přednášky umožňuje nahlédnout způsoby Patočkova rozumění Hegelovu dílu – také v kontextu širší, rozporuplné tradice i časové, poválečné debaty, formované podněty prací J. Hyppolita, G. Lukácse či A. Kojèva. Krom toho má text přednášky přípravný význam ve vztahu k pozdějšímu Patočkovu překladu Hegelovy Fenomenologie ducha (knižně 1960): řadu překladových partií rozptýlených napříč přednáškou lze chápat jako pretext překladu knižního.

Po způsobu dodatků jsou k hlavnímu textu tohoto svazku připojeny dva oddíly sestávající z dalších (publikovaných a nepublikovaných) textů o Hegelovi z let 1929–1964, jež dosud nebyly do Sebraných spisů Jana Patočky zařazeny.