Nepříliš rozsáhlá studie významného ruského psychologa je mimořádným svědectvím o jeho téměř třicetiletém zkoumání člověka, jehož paměť neměla zřetelné hranice nejen pokud šlo o její rozsah, ale i co do trvalosti zapamatování. Luria díky své důvěrné znalosti muže obdařeného mimořádnou pamětí, s nímž vedl řadu rozhovorů a prováděl mnoho testů, popisuje v bohatých detailech nejen zjevné přednosti úžasné paměti, ale i její překvapivé slabiny. I s pomocí doslovných přepisů jeho výpovědí můžeme nahlédnout do mysli člověka neschopného zapomenout a sledovat, jak se jeho mimořádná paměť projevovala v ostatních stránkách jeho osobnosti, v jeho myšlení, představivosti a chování, jak ovlivňovala jeho vnitřní svět i kontakt s okolím. Kniha patří ke klasickým dílům světové literatury o lidské paměti a ani po letech neztratila nic ze své fascinující intenzity.

Aleksandr Romanovič Lurija (1902–1977) byl profesorem Moskevské univerzity. Jeho nejznámější příspěvky se týkají paměti, jazyka a mentální retardace. Zpočátku byl propagátorem psychoanalýzy, po setkání se Lvem Vygotskym se stal jeho žákem a posléze klíčovým představitelem jeho nového psychologického směru, tzv. kulturně-historické psychologie.