Kniha Věc myšlení, kterou si Martin Heidegger věnoval ke svým osmdesátým narozeninám v roce 1969, představuje jakési jeho filosofické memento. Tento soubor textů z první poloviny 60. let obsahuje kromě jiného dva z Heideggerových nejdůležitějších textů vůbec.

Ve freiburgské přednášce Čas a bytí se autor po pětatřiceti letech vrací z pozice svého pozdního myšlení k problematice třetího – nikdy nedokončeného a údajně spáleného – oddílu svého hlavního díla Bytí a čas. Proslule obtížný text, který poprvé vychází v českém překladu, předvádí, že když bez předsudků přemýšlíme o bytí toho, co jest, jsme nevyhnutelně přivedeni před otázku po čase, a když následně přemýšlíme o čase, jsme nevyhnutelně dovedeni zpět k otázce po bytí. Věcný vztah obojího – bytí a času, času a bytí – pak Heidegger uchopuje v ústředním pojmu svého pozdního díla: události uvlastnění (Ereignis).

Pařížská přednáška Konec filosofie a úkol myšlení, jejíž klasický překlad byl pro přítomné vydání znovu přehlédnut, formuluje tezi, že filosofie jako nauka o jsoucím jakožto jsoucím v naší epoše končí, protože jednotlivé vědy si již celek jsoucího bezezbytku rozebraly mezi sebou. Úkolem myšlení, které je dědicem filosofie, je poté podle Heideggera promýšlet věcné vztahy ukryté ve světlině bytí, která se rozevírá spolu s časem a ve které se veškeré jsoucí teprve stává zjevným a uchopitelným, – tedy promýšlet právě to, o co se autor sám pokusil v přednášce Čas a bytí.