Po odvážném, vtipném a politicky nekorektním románu Holky z nezisku autoři opět nezklamali. Zatímco pokrokoví novináři uvalili na román klatbu v podobě cancel culture, alternativa román ocenila Krameriovou cenou. Román Smát se nahlas je opět velká provokace. Myšlenka inscenovat příběh Jaroslava Haška jako divadlo na divadle (byť zde v prozaickém podání) umožňuje ve zjevných i skrytých paralelách konfrontovat dva světy, mezi nimiž sice leží více než sto let, ale jejichž podobnost je – zvláště dnes – až zarážející. Jaroslav Hašek je nejpřekládanější prozaik na světě. To ovšem není pro současný establishment překážkou, aby si ho okázale nevážil, a aby jeho dílo velkolepě ignoroval. Jaroslav Hašek nedostal nikdy žádnou literární cenu, a nikdy ho žádný český president neocenil ani in memoriam, byť ve světovém měřítku patří k neopomenutelným Čechům. Ačkoliv od jeho smrti letos (2023) uplynulo sto let a od jeho narození sto čtyřicet let, oficiálně je zapomenut anebo žije pouze v podobě drobných, většinou groteskních střípků, často zavádějící povahy. Svým způsobem k tomu přispěla i kinematografie. Snad s výjimkou filmu Velká cesta (Jaroslava Haška zde skvěle hrál tehdy třiadvacetiletý Josef Abrhám), kdy to musel být ruský režisér Jurij Ozerov, kdo pochopil sílu Haškova rebelství. Jak píše autor: „Sílu nejpřekládanějšího prozaika na světě, který naučil Čechy, Slováky, Němce, Rakušany, Američany, Rusy, Číňany… jak si od systému nenechat přerazit páteř a zároveň ho zdestruovat svým souhlasem. Haškův život, to je zosobnění tématu jedinec versus systém.“ Nejsem si jist, zda by se dnes hry o Haškovi nějaké divadlo ujalo… A zda by se opravdu u jeho bran neobjevili nějací ti náhle probuzení aktivisté, kteří by rychle vyškrtali ze hry vše, co je necitlivé a urážející. Woke – kvok. Právě proto, že nemůžeme spoléhat na divadlo, oceňuji skutečnost, že máme k dispozici tuto beletrizovanou podobu díla o spisovateli, jehož Švejk opravdu není kvintesencí Ladova idylického obrázku, ale nezničitelným rebelem belmondovského typu.