Kniha je mimořádně čtivým přehledem pohanských náboženství ze všech částí Evropy, který se přitom vyznačuje vědeckým a historickým přístupem a zpracováním. Pohanství se v pojetí autorů ani neomezuje jen na klasické náboženství antiky, ani na protikřesťanské nebo humanistické pojetí lidského světa. Definují jej především jako polyteismus, který vidí v Přírodě teofanii, projevení božství, jehož základní složkou je i Bohyně, ženský princip. To vysvětluje i rostoucí oblibu pohanství, které nyní čerpá impulsy ze zájmu o životní prostředí a ze snahy feminismu emancipovat ženy i v duchovní oblasti, dosud setrvávající z velké části v doméně mužů.

Autoři ve svém zkoumání vycházejí z nejstarších písemných zpráv o minojské kultuře na Krétě a mykénské kultuře v Řecku. Přes klasické Řecko, záhadnou kulturu Etrusků a Řím, jejichž náboženství jsou poměrně známá, pak pokračují popisem méně známých božstev a rituálů Keltů a Germánů, a velký prostor zde dostávají i donedávna málo známé či zcela opomíjené a sotva zdokumentované kmenové systémy Piktů, Finů a ostatních kmenů na severních okrajích kontinentu a Slovanů, včetně Rusů. Kniha se tak stává uceleným a vyváženým popisem původních evropských posvátných tradic, na jejichž existenci jsme už zapomněli a jež nezřídka opomíjejí i duchovně orientovaní lidé, kteří hledají inspiraci například ve východních náboženstvích. Ačkoli jsou veškerá tvrzení podepřena vědeckými fakty, autoři se nevyhýbají ani odvážnějším úvahám o transformovaných reliktech pohanských rituálů v křesťanství a v lidové kultuře. Poslední část knihy se zabývá novopohanstvím a jeho specifickými směry v jeho rámci, jako jsou neodruidismus, wicca nebo ásatrú.

Pohanské obrození se tu jeví jako součást obecného procesu, v němž se lidstvo, dlouho nahlížené jak monoteistickým náboženstvím, tak světským materialismem abstrahovaně od svého prostředí, dostává zpět do svého obecnějšího kontextu, a tento kontext, z velké části tvořený materiálním světem, získává posvátnou podobu