Ve společnosti, která o sobě není schopna vyprávět, je obtížné nacházet smysl.

Máme k dispozici nepřeberné množství nástrojů k šetření času — a přitom nic nestíháme. Dějinné události jako by bez přestání probíhaly kolem nás. A přece jsou hned zapomenuty, jelikož se z nich nedá sestavit jednolitý, smysluplný příběh. Podobné je to i s lidským životem, který se roztříštil do tisíce přítomností. Žijeme v časovém paradoxu: neustále se něco děje a zároveň se nic nemění. Projevem tohoto stavu „zběsilé strnulosti“ jsou pak mimo jiné i úzkostné stavy a deprese, jejichž diagnóz rok od roku přibývá. Kniha Společnost úzkosti vypráví o původu tohoto paradoxu — o mizení prostoru politiky coby společenského synchronizátoru a místa vyprávění o minulosti i vytváření představ o budoucnosti. A také o tom, jak je vzniklé vakuum zaplněno informacemi, zbožím, zážitky a chronickou úzkostí ze skutečnosti, že nic z toho nedává pořádně smysl.