Vzpomínky Hanse von Lucka jsou v první řadě vyprávěním o válečných taženích tohoto mladého a schopného důstojníka ve službách německého wehrmachtu. Čtenář se nejprve seznámí s tím, jak se mladý muž v duchu rodinné tradice rozhodl nastoupit do Reichswehru, kde se osudově setkal s později legendárním německým polním maršálem Erwinem Rommelem, jehož schopnosti velmi oceňovali i jeho protivníci. Hans von Luck se během války účastnil jako velitel praporu a později pluku všech klíčových tažení nacistické armády, nejprve bleskového tažení do Polska (1939), pod velením Rommela útoku na Francii (1940), invaze do Sovětského svazu (1941–1942), později se znovu pod velením Rommela účastnil jako velící důstojník Německého afrického sboru (Deutsches Afrikakorps) památných bojů v severní Africe (1942–1943) a na konci války spodílel na obranných bojích německé armády po zahájení úspěšné spojenecké invaze v Normandii (1944–1945). Krátce před skončením války byl zajat v bezvýchodné situaci sovětskou armádou a odvlečen na Kavkaz, kde pracoval skoro až do konce svého zajetí v gruzínském pracovním táboře v městečku Tkibuli. Líčení Hanse von Lucka není jen klasickým vyprávěním vojáka o bojích, ale svědectvím o válečné době očima z druhé strany barikády. O inteligenci a mimořádných schopnostech autora svědčí mimo jiné skutečnost, že se mu nejvyšší představitelé německé armády nebáli svěřit politickou misi, jejímž cílem bylo přesvědčit Adolfa Hitlera o nutnosti stažení německých armád ze severní Afriky. Jeho svědectví je důkazem o rostoucích rozporech mezi generály německé armády a politickým vedením nacistické říše. Vzpomínky na ruské zajetí, ale i na střety s protivníky odhalují hlubokou empatii a uznání von Lucka dokonce i vůči svým protivníkům, které dokázal nejen ocenit, ale projevit jim i svůj soucit.