Rodinný příběh. Tak jednoduše a nevinně zní podtitul knihy, v níž Monika Sznajdermanová vypráví o osudech svých blízkých. Ve skutečnosti mluví o dvou rodinách, židovské a polské, o rodině otcově a matčině, a vůbec to není příběh jednoduchý ani nevinný. Jsou v něm dvě vyprávění, která souběžně plynou, nesetkávají se, ani se neprotínají. A můžeme mít dojem, že tu není nic, co by je spojovalo, kdybychom pominuli skutečnost, že lidé, o kterých je tu řeč, měli nad sebou totéž nebe a dýchali tentýž vzduch. Monika Sznajdermanová představuje dva různé do sebe uzavřené světy, které toho navzájem o sobě moc neví, a ještě míň by chtěly mít co do činění. Na jedné straně je to židovská Radom, rodinné město Grunbergů, Blatů, Flamenbaumů, Sznajdermanů a Hubermanů, jejichž krev plyne v Moničiných žilách, „obyčejných lidí bez dějin“, jak o nich sama mluví. Potom je to židovská Varšava, kam se přestěhuje dědeček. To, že Izaak Sznajderman, jehož doma nazývali Icykem, opouští rodnou Radomi, aby ve Varšavě studoval medicínu, znamená jednoznačný rozchod s rodinou a tradičním židovským prostředím. Od této chvíle se lékař Sznajderman bude jmenovat Ignacy. Na druhé straně je tu polská část rodiny (matčini příbuzní) – šlechta, majitelé venkovských statků, podnikatelé, inteligence – a vše, co se s tím tehdy v Polsku pojilo: velkostatkářský život, varšavská honorace, někdy zanícený, exaltovaný patriotismus často ve spojení s agresivním antisemitismem. Dějiny rodiny a současně dějiny 20. století, „století krajností“, jak je nazývá britský historik Eric Hobsbawm. Století, na něž dva velké totalitní režimy vrhly svůj stín a téměř uvrhly Evropu do propasti. Stejně jako stalinismus, tak i nacismus zanechaly po sobě v Polsku krvavé stopy, a právě národní socialismus se tu tak krutě rozběsnil jako nikde jinde. Především to zakusili Židé. Taktéž většina členů autorčiny židovské rodiny padla za oběť vyhlazení. Její otec jako jeden z mála se stačil zachránit, zatímco všichni příbuzní z polské rodiny přežili. Rovněž tato katastrofa rozděluje oba tyto světy. Hříčky osudu jsou knihou o paměti. Nebo vlastně o dvou vzpomínkách, které se nikde nepotkávají. A o osudech, které jdou po staletí paralelně, nikdy spolu, osudech dvou autorčiných rodin – polské a židovské Vyprávění o její židovské a polské rodině je literárním dílem a současně významným historickým dokumentem. Je to jako kapka, v níž můžeme spatřit celé moře. Monice Sznajdermanové se povedlo na malém, úzkém výřezu rodinné události ukázat tragické dějiny Polska 20. století, jeho temné a ponuré karty, ale i hodně veselých chvil.