Personalistická filosofie se v Buberově díle neustále prolíná s psychologickými tématy s mnoha přesahy do psychoterapie. Věnoval se jim nepřetržitě od dob studií a zejména od počátku 20. století, kdy se začal seznamovat s psychoanalýzou. Buberův vztah k této metodě byl posléze kritický, přičemž jej charakterizoval nesouhlas s Freudovými redukcionistickými postoji nejen ve vztahu k náboženství a důraz na respekt vůči celistvosti člověka i při terapii oproti čistě analytické metodě, preferující podle něj pouze dílčí sféry.

Do výboru zařazená přednáška Existenciální nedůvěra mezi člověkem a člověkem (6. dubna 1952 v New Yorku) zmiňuje teorie Freuda a Marxe jako symptomy probouzení rozsáhlé mezilidské nedůvěry. Ve spisu Vina a pocity viny (1957) Buber publikuje detailní kritiku psychoanalytických náhledů na tuto oblast, které podle něj popírají schopnost člověka morálně posoudit vlastní činy a uvědomit si svou „existenciální vinu“. V terapii pak nestačí pouze vynést příčiny oněch „pocitů“ z nevědomí do vědomí; ale měla by být provázena reálným „odčiněním“, jež má své zákonitosti a jde o dlouhodobý proces zasahující celou osobnost.

V přednášce nazvané Psychizace světa se zabývá kritikou různých forem psychologismu a zejména poprvé formuluje svůj názor na význam dialogické filosofie pro psychoterapii. Právě Trübova terapeutická metoda byla prodchnuta tím, co Buber nazýval „dialogem“. Do výboru zařazená stať Uzdravení ze setkání vyšla jako předmluva k stejnojmennému Trübovu dílu (1951) a poté i separátně. Tento hlavní princip psychoterapie promýšlel Buber asi třicet let. Léčení psychických nemocí podle něj vyžaduje od terapeuta jednak to, aby s klientem či pacientem navázal vztah a jednal s ním jako s osobou, nikoli jako s objektem, a jednak aby jej uznával nejen v přítomné, ale i v potenciální celistvé podobě, k níž se může vyvinout.

Z těchto hledisek Buber nově řeší otázky osobnosti, vědomí a nevědomí, přenosu atd. V článku Následovat společné (1956) se zabývá východiskem svého chápání interpersonality, pojetím hérakleitovského „společného světa“, který není pouze kategorií sociální. Únik z mezilidství jakožto bytostné skutečnosti může směřovat jak do čistě individuální sféry, tak do kolektivu, v němž se pěstují nedialogické vztahy a ztrácí se nejen osobitost jednotlivců, ale i jejich autentické soubytí.