Kolektivní monografie je věnována zkoumání aktérské reflexe dnes již neexistujícího institutu povinné prezenční vojenské služby v širším časovém záběru od nástupu tzv. normalizace v Československu po roce 1968 až do plné profesionalizace české armády v roce 2004. Základní vojenská služba představovala od konce 18. století jeden z důležitých mechanismů fungování moderních národnostních států, jehož prostřednictvím chtěla vládnoucí moc disciplinovat, indoktrinovat, socializovat a v případě ohrožení mobilizovat své občany k obraně stávajícího společenského řádu. Předkládaná kniha se snaží najít odpověď na otázku, do jaké míry byla tato mocenská ambice v druhé polovině 20. a na počátku 21. století – bez ohledu na změnu politického režimu – v tehdejším socialistickém Československu a demokratické České republice úspěšná, a to prostřednictvím analýzy aktérské reflexe zástupců několika generací mužů, kteří byli nuceni vojnu v této době absolvovat. Kniha je rozdělena do sedmi tematických interdisciplinárně laděných kapitol, v nichž autorský kolektiv na základě komparace oficiálního a zkušenostního diskursu postupně osvětluje různé dílčí aspekty tohoto institutu a jejich (ne)proměnu napříč jednotlivými dekádami. Hlavní pozornost je věnována oficiálnímu rámci povinné služby v armádě, disciplinačnímu řádu, fenoménu mazáctví a šikany, absolventské vojně, genderové problematice a konečně také různým významům, které základní vojenské služby dnešní pamětníci retrospektivně přisuzují, včetně otázky jejího případného znovuzavedení.