Na Střední východ se Čechoslováci dostávali několika cestami a za různých okolností, zpočátku mnohdy spontánně. Koncem 30. let řada československých Židů hledala útočiště před hrozbou nacismu v Palestině. Ještě v prvních měsících okupace německá správa v protektorátu podporovala židovské vystěhovalectví, takže ve spolupráci se slovenskými úřady bylo po Dunaji vypraveno několik lodních transportů, s nimiž odjížděli především mladí příslušníci sionistických organizací. Zdaleka ne všichni dorazili kvůli technickým a administrativním potížím během cesty. I ti, jimž se podařilo dostat se k palestinským břehům, obvykle museli v zemi pobývat ilegálně, jelikož britská mandátní správa odmítala přijímat další uprchlíky. Další příslušníci sionistické mládeže se ovšem do zahraničního odboje dostali také přes Polsko, jako bojovník od Tobruku a pozdější letec Pavel Vranský (původním jménem Wechsberg), rodák ze severomoravského Lipníku na Bečvou. Menší množství Čechoslováků se do Palestiny dostalo z Rumunska. Šlo především o mladé české učitele, působící před válkou v prostředí českých a slovenských komunit v Banátu a Rudohoří. Do této kategorie patřil mezi jinými i rodák ze severomoravských Palkovic Boleslav Ivánek, který ve svých vzpomínkách z roku 1947 barvitě popsal anabázi, během níž se spolu s pěti přáteli dostal k formující se československé jednotce na Středním východě. Přes Maďarsko a Balkán přibyli také utečenci z protektorátu a Slovenska, mezi nimi i velitel československých sil na Středním východě, bývalý ruský legionář Karel Klapálek, rodák z Nového Města nad Metují. Ani jemu se, stejně jako mnoha jiným, nevyhnulo dočasné uvěznění v Maďarsku, odkud řadu Čechoslováků naštěstí vyreklamovaly spojenecké konzuláty. Největší příliv občanů předválečného Československa se však do Palestiny dostal ze sovětské internace. Šlo o příslušníky československého legionu v Polsku, kteří pod velením Ludvíka Svobody prošli ústupovými boji v září 1939 a před hrozbou německého zajetí pak ustoupili na území pod kontrolou Rudé armády. Publikace popisuje budování a službu našich jednotek na Středním východě a v severní Africe do roku 1943 tedy do přesunu našich jednotek do Velké Brtánie.