Historická antropologie odmítá povrchní vlastenecká a hrdinská vyprávění o válce.Chápe válku především jako tvrdou, bezprostřední a transformující zkušenostkonkrétních lidí, kteří jsou v ní nasazeni: bojují, jsou zraňováni a umírají, pracují vzázemí, ošetřují a léčí zraněné, poskytují útěchu a duchovní službu, nebo jsou s válkouspojeni jiným podobným způsobem. Takoví lidé po sobě někdy zanechají takzvanéegodokumenty: své deníky, dopisy přátelům či rodinám, autobiografie nebo osobnízápisky. Hlavně přes tyto prameny, poskytující veskrze osobní pohled na válku a válečnénásilí, nahlíží autor krymskou válku (1853-1856), první válku, která získala zcelanečekaný rozměr mimo jiné díky aplikaci řad technických inovací průmyslové revoluce.Autor překračuje obvyklý schematický způsob pohlížení na krymskou válku jakonábožensky motivovaný civilizační konflikt, nestaví se na žádnou stranu a analyzujezkušenost a kulturu války především během velkého obléhání Sevastopolu (1854-1855)pohledem celkem 137 jeho účastníků z ruské a britské strany. Autor analyzuje klíčovéprvky „historické mytologie“ obou stran, mimo jiné koncept Sevastopolu-města hrdinynebo vyprávění o Tenké červené linii a Útoku lehké brigády, a v jejich pozadí nacházímnohem významnější kulturní traumata a konfigurace, utvářející průběh konfliktu. Voboru historiografie vojenství se jedná o unikátní přístup, nemající zatím paralely včeském ani světovém prostředí.