Doposud nikdy knižně nevydaní autobiografie Jindřicha Flussera líčí nejen drastické poměry a mezilidské vztahy v nacistických koncentračních táborech, v nichž měl budoucí lékař několikrát doslova „štěstí v neštěstí“, ale uvádí také své četné úvahy o životě, osudu a „lidství“. Vyprávění začíná transportem z Terezína na jaře 1944, odkud autor odjel spolu s rodiči a manželkou do „rodinného“ tábora v Osvětimi. Díky vlastní prozřetelnosti se zde vyhnul zplynování, o kterém rozhodoval nechvalně proslulý doktor Mengele. A i poté vícekrát unikl smrti jen o vlásek. Kniha končí osvobozením tábora Buchenwald, ve kterém se Flusser setkává s Antonínem Kalinou, vyznamenaným zachráncem židovských dětí. Autor knihu sepsal po válce ve třetí osobě, když pro něj ještě byly vzpomínky příliš bolestivé, až později se rozhodl převést text do ich-formy, toho už se ale nedožil. Udělali to tedy za něj potomci, podobně jako doplnění poznámkami a vysvětlivkami. „Nevím ještě …, že to tak bývá, že za svobodu se platí životem, že levněji není k mání. Nevím … že jiní zaplatili i za mě … že žiju na dluh, na úvěr. Budu mít kdy ho splatit a budu vědět jak?“