Každá éra má svůj mýtus. Mýtus dneška je však specifický. Zdá se, že společnost dosáhla bodu nula, konce dějin. Všechny příběhy na velkém plátně jako by vyprávěly o možném vytržení z tohoto žili šťastně až do smrti. Těžiště soudobé epiky se přenáší z protagonisty na antagonistu, neboť je to právě on, kdo určuje děj. Antagonista zosobňuje velkého člověka, zatímco protagonisté jsou vtělením masy.

Nestačí zdůrazňovat, že moderní příběhy skrytě vyzdvihují průměrnost a pasivitu. Nestačí poukazovat, že pasivita se stala obvyklým módem bytí většiny našich současníků. Že člověk je otrokem procesů, jež sám rozpoutal; že maskuje svou závislost na technologické vykořeněnosti hesly svobody a pokroku. To, čehož je zapotřebí, je k tomuto vývoji zaujmout vysloveně antagonistický postoj.

Sebastián Jahič, autor transgresivní fikce, se na pozadí svých úvah o výstavbě výpravné literatury zabývá promítnutím celospolečenského vyrovnání s globalismem do umění masové kultury. Odráží se od dějinného vývoje vnímání archetypu Antagonisty k rozboru směrování společnosti. Vyhodnocuje, že její proklamovaný pacifismus vede k homogenizaci a zprůměrování deteritorializovaného lidstva. Nakonec navrhuje politickou i duchovní linii úniku z mechanizovaného světa simulaker a spektáklů; jinými slovy, plánuje útěk z ráje, v němž dějinám a všem velkým příběhům odzvonilo.