Sté výročí vzniku Československa podnítilo několik historiků všech generací k sepsání netradičních kritických úvah. Jejich cílem není ani herostratovsky umenšovat národní sebevědomí bouráním mýtů, ani se lacině podbízet ideologicky laděným nacionalistickým oslavám. Nejde konečně ani o to, zastínit rozbor problému záplavou událostních faktů, jak je v české historiografii stále ještě dost rozšířenou praxí.

Některé z předkládaných studií zvažují, jakou hodnotu bylo a je možné z perspektivy někdejších aktérů i soudobých badatelů připisovat vzniku samostatného národního státu. Jiné se ptají, nakolik byla a je vedle ideálu hodnoty svobody brána v potaz také hmotná i nehmotná cena zaplacená za nezávislost národa.

Často se říká, že republika byla nezralým projektem, resp. že obyvatelstvo nebylo zralé pro státnost, hovoří se rovněž o nepřipravenosti, nesamozřejmosti národní existence. Snadno však lze doložit, že ona kritizovaná nevyzrálost i nesamozřejmost byly typologickými charakteristikami všech téměř dvaceti národních států, které v Evropě ve 20. století vznikly jako vyústění národního hnutí. Panuje konsenzus, že mezi nimi hodnoty demokratického a relativně prosperujícího Československo rozhodně obstojí.

Bylo ustavení národního státu vždy a všude výsledkem dlouholetého úsilí národní politiky? Kde hledat jeho počátky v českém případě?

Přeceňujeme či nedoceňujeme hodnotu svobody národa? A co jí rozumíme? Jaký byl vzájemný vztah národního státu a nadnárodních institucí, jako jsou katolická církev či internacionalistické socialistické strany?

Jak se změnilo postavení příslušníků židovské menšiny a s čím se identifikovali? Jaké perspektivy má národní stát v současné etapě globalizace? Má smysl hledat nějaké alternativy ke zrodu národního státu?