Během klavírního kurzu se v salcburském Mozarteu setkávají Glenn Gould, Wertheimer a vypravěč. Poté, co vyslechnou neuvěřitelný Gouldův interpretační výkon, se Wertheimer i vypravěč rozhodnou navždy opustit hudební dráhu. Toto rozhodnutí je přivede k psaní: zatímco vypravěč se neúspěšně pokouší sepsat studii o Gouldovi, Wertheimer (kterého Gould vždy nazýval ztroskotancem) se ponoří do duchovědy, která jen prohloubí jeho skepsi mířící k jedinému možnému činu: sebevraždě. Glenn Gould v této mistrovské pozdní Bernhardově próze představuje „inkarnaci“ oněch vlastností, o něž usiluje většina autorových hrdinů: dokonalost, sebedisciplína a úzkostlivá touha po řádu všech věcí.