Druhá básnická sbírka Sylvie Plathové nazvaná Ariel, vydaná v roce 1965, tedy dva roky po autorčině smrti, patří k nejslavnějším angloamerickým básnickým knihám dvacátého století. K jejímu kultovnímu statusu samozřejmě nemalou měrou přispěl příběh obestírající její vydání: mladá, nadějná, půvabná básnířka, zmítaná od dětství úzkostmi a depresí, si po rozpadu svého manželství vzala život; texty z její pozůstalosti pak vydal její manžel a otec jejích dvou dětí, básník Ted Hughes – a ukázalo se, že Ariel je autorčino opus magnum… Výsadní postavení Sylvie Plathové v rámci moderní angloamerické literatury ovšem není způsobeno jen oním tragickým příběhem, nýbrž především nespornou silou její poezie: Plathová je básnířka nesmírně sensitivní, básnířka přetavující veškeré podněty zvenčí v zcela svébytný, bolestný výraz, který je přitom v básních reflektován, pozorován jaksi z odstupu, s drsnou a všeprostupující ironií. K věhlasu autorčiny poezie v českém kontextu pak bezesporu přispěly překlady Jana Zábrany, pro něhož Plathová představovala velké, uhrančivé téma. Překladu sbírky Ariel se věnoval bezmála dvacet let – a nad hotovým dílem si poznamenal: „Žádná ženská mě v životě neutahala tak jako Sylvia Plathová (…) Do těch básní se nelze dostat paklíčem, spíš to chce rozrazit skořápku jako ořech – a pak začít pracovat se střepy (…) Budu rád, jestli tenhle překlad přežiju. Poněvadž je to spíš zápas, spíš rvačka, při které jeden škrtí druhého – spíš tohle než překlad.“