Soubor povídek jugoslávského dramatika a prozaika.

Za poslední „balkánské války“ v první polovině 90. let minulého století se někteří čeští publicisté ve snaze pochopit příčiny velkosrbského obléhání a ostřelování Sarajeva občas dovolávali Andrićovy charakteristiky Bosny jako „země nenávisti a strachu“, třebaže spisovatel tuto nemilosrdnou charakteristiku vložil do pera literárního hrdiny povídky Dopis z roku 1920, jenž před tou údajnou nenávistí uprchl posléze do (asi méně nenávistné?!) západní Evropy (ovládané v té době Hitlerem, Mussolinim a Frankem a těmi, kteří těm třem ustupovali) a který zahynul ve Španělsku jako lékař při leteckém útoku na nemocnici i se svými pacienty. Bylo mi vždy líto, že těmto našim znalcům Bosny zároveň jako protipól nevytanulo na mysli také docela jiné pojetí země v průsečíku čtyř náboženství, národností a kultur: pojetí sarajevského lékaře a prozaika Isaka Samokovliji, který hned v první své povídce Rafův dvorek uvádí na scénu takříkajíc sousedskou Bosnu, kde kolem jednoho dvorku žijí v míru a bázni boží lidé různých vyznání a kde se katolická holčička jaksi samozřejmě modlí k Matce Boží za umírajícího židovského žebráka.