Nejproslulejší Raderovou prací je bezesporu životopis římsko-německého císaře a sicilského krále Fridricha II. Ačkoli literatura o „divu světu“, jak byl císař dobovými kronikáři nazýván, je dnes již nepřeberná, přesto se Raderovi podařilo načrtnout badatelsky přínosný, přitom však velmi čtivý a výstižný portrét jednoho z nejkontroverznějších panovníků středověku. Raderův přístup je striktně biografický. Ve svém líčení se víceméně drží chronologického výkladu Fridrichova života. Pokud je to ale nutné, snadno z něho vystupuje a věnuje se problémům, jež byly pro císařovo vládnutí rozhodující. Z tohoto důvodu zkoumá Fridricha jako zákonodárce, jako autora v mnohém moderních a pro středověký přístup k právu určujících Konstitucí z Melfi, detailně zpracovává císařovo založení univerzity v Neapoli či naopak zálibu v sokolnictví a soudobém básnictví. Ve všech případech však Fridrichova konání interpretuje z hlediska císařova pojetí neomezené panovnické vlády, reprezentace královského majestátu a potýkání se imperiální myšlenky se stejně vládychtivým papežstvím.

Pro Fridrichův přístup k panovnické moci je dle Raderova názoru rozhodující jeho sicilský původ a jeho sicilské zkušenosti, jež v mnohém vítězí nad jeho štaufstvím, ve své době ostatně akcentovaným jen v omezené míře. Centrem jeho zájmu byl vždy především Středomořský prostor. Ten do značné míry jeho dvoru zprostředkovával kulturní, vojenské i vědecké impulzy arabského světa, před nimiž se jiní evropští panovníci naopak vědomě uzavírali. Krok za krokem rovněž odhaluje nejrůznější mýty s osobou císaře Fridricha II. spojené. Pro českého čtenáře je velmi zajímavé, že často shledává přímé paralely mezi Fridrichem a římsko-německým císařem a českým králem Karlem IV. Ten podle Raderova názoru na Sicilana v mnohém vědomě navazoval, ačkoli se v propagandistické rovině raději hlásil ke Karlu Velikému než k církevními klatbami obtíženému, bytostně nezkrotnému a v očích mnoha soudobých pozorovatelů až apokalyptickému sicilskému vladaři.