V Bílém oceánu se ocitáme znovu na severonorském ostrově Barroy, jehož obyvatele byli hrdiny románu Ostrov. Tentokrát však ostrov není oázou drsného, byť klidně plynoucího života v bezčasí řízeném jen přírodou. Končí druhá světová válka a svým vývojem krutě zasahuje i sem. Pětatřicetiletá Ingrid není na ostrově sama, jak se domnívá. Oceán vyplaví záhadné návštěvníky a na skalnatém ostrově se odehrává nečekaná a dramatická love story. V Jacobsenově střízlivém podání ovšem působí naprosto nesentimentálně, o to však věrohodněji.

Přestože se zpočátku zdá, že se na ostrově příliš nezměnilo, válka zažene Ingrid do situací mnohem náročnějších, než je „pouhé“ přežití mezi živly, jak tomu bylo za dnů líčených v Ostrovu, které náhle působí jako selanka. V hrdinčině příběhu se prolíná její osobní zkouška, jak obstojí v mezních existenciálních situacích, s málo známými detaily dramat lidí, kteří se ocitli nejen na okraji kontinentu, ale i jakoby na samém okraji dějin. Chaotická situace hned po válce, jejíž poslední fáze byla zvláště těžká a tragická pro obyvatele nejsevernějšího kraje Finnmarka, přivede nazpět i ostatní členy Ingridiny rodiny. A oceán, rozprostírající se kolem ostrova, zároveň překážka, ale i obranný val, je opravdu bílý, jak konstatuje název knihy – tedy bouřlivý a divoký, zpěněný a neklidný. Skončila válka a na Barroy je náhle lidí víc než dost. Je to však happy end?