Vážení čtenáři, přátelé včelaři,

všichni víme, že včelstva tady byla dávno před člověkem. Stáří prvního, jakéhosi mutanta včely a vosy se odhaduje na 100 milionů let. Nálezy včel starých 65 – 35 milionů let již vykazují stejné rysy jako včely současné a všeobecně se má za to, že již v průběhu těch let byl vývoj včely medonosné dokončen.

Člověk je ve svém vývoji teprve na počátku, dá se říci ve stavu kojence, a tak přisát na mateřský prs přírody saje živiny v podobě nafty, zemního plynu a uhlí. Raději ani nemyslet na to, kdy tento zdroj vyschne a člověk se bude muset postavit na vlastní nohy a žít jen z toho, co sám od prvopočátku vytvoří.

Nejlepší podmínky pro život včel poskytuje rovníkové pásmo se svým snůškovým obdobím devíti měsíců a třemi mezisnůškovými měsíci. V podmínkách našeho mírného pásma se včelstva musela naučit přežívat kruté zimy a zužitkovat krátké snůšky trvající pouhé týdny, v některých letech dokonce jen dny. Všechna včelstva, která si nedokázala přinést dostatek zásob i v po sobě následujících nízkosnůškových letech, příroda svou tvrdou selekcí vyřadila ze života bez možnosti se množit. Množit, a tedy dožít se věku člověka mohla jen včelstva s vysokou nadprodukcí medu.

Včelstva na rozdíl od všech jiných organismů se množila vždy nepravidelně. Jejich množení je totiž (kromě vlastních sil a snůškového období) závislé i na nalezení vhodné dutiny stromu. Ta se může ve kmeni stromu vytvořit odhadem po 100 letech a její trvání je 200 a více let, až do rozpadu kmenu stromu. Včelstva rovněž na rozdíl od všech jiných organismů nikdy nehynula stářím, ale rozpadem kmenu, v jehož dutině žila.

Je všeobecně známo a potvrzeno, že rojením či uměle rozdělené včelstvo přinese dohromady mnohem méně medu než nerozdělené. Věku člověka se mohla tedy dožít pouze včelstva, u kterých po jejich vyrojení před hlavní snůškou si každá část (mateřské včelstvo, roj) dokázala sama pro sebe přinést dostatek zásob. Minimální množství zásob pro plnohodnotný další rozvoj je 25 kg (v USA ponechávají včelstvům 30 kg.) Všechna ostatní včelstva, která ten rok nenašla vhodnou dutinu stromu, musela tedy přinést minimálně 60 a více kg medu. Na jejich vysoké nadprodukci se přiživovali lesní hlodavci, ptáci, medvědi (když se jim vešla přední tlapa do česna, protože to nikdo včelstvům nezužoval). Později pak člověk brtník, který přišel na to, že v dutině je mnohem více medu, než kam rukou dosáhne. Vyřízl na opačné části stromu otvor, kterým vyřezával plástve s medem a příklopem ho pak uzavíral. Tehdy byl člověk pouhým sběračem. Tak mu les vedle hub, malin, jahod, borůvek, ostružin atd. dával každoročně i med. Z té doby se nám dochovalo jen pár obrázků. Je na nich vidět muže na kmeni stromu a jeho rodinu, ženu, děti, jak v mísách odnášejí vyřezané plásty s medem.

Dalším silným selektivním faktorem je rozmanitost počasí. To má dvě stránky: likvidační a vyučující. Tak v krutých zimách s vysokou vrstvou zmrzlého sněhu přežívají jedinci, kteří se naučili najít a vyhrabat pod sněhem potravu. Hyne ta lesní zvěř, co to nezvládla. Zrovna tak v dobách, kdy chladné jaro nedovoluje vyletovat nebo kdy letní bouřky smyjí mšice a ukončí snůšku, přežívají jen ta včelstva, která se naučila dostatečně zužitkovat i krátkou, třeba jen několikadenní snůšku.

Přírodní výběr (přírodní selekce) není pouze třídící, ale je též hnacím motorem evoluce. Tak se původní včelstva naučila postupem času překonávat dlouhé zimy, zužitkovat i ty nejslabší snůšky, rojit se vždy jen do předem nalezených vhodných dutin na den přesně v době před vydatnou snůškou, rozpoznat stav matky a měnit ji vždy jen ve vhodnou dobu, ubránit si potřebné zásoby i v nejsilnějších zimních mrazech a spoustu dalších schopností. Kdyby to totiž neuměla, nikdy by se věku člověka nedožila.

Jak posuzujeme tato původní, pouze přírodním výběrem řízená včelstva? Označili jsme je slovem „divoká“ (tedy neušlechtilá, méně hodnotná, pro chov nevyhovující), jejich dílo pak „divočinou“. Úplný opak je ale pravdou. Tato neušlechtilá, divoká včelstva byla schopna samostatného života s vysokou nadprodukcí medu. To potvrzuje éra brtníků, kteří si v časech, kdy neexistoval řepný cukr a med byl jediným sladidlem, udělali z medu živnost.

Kam nás dovedla umělá selekce včelstev? K neduživým včelstvům, neschopným samostatného života bez pomoci včelaře a řepného cukru. Ke včelstvům, která by v krátké době byla přírodou zcela vyřazena ze života.

Co víme o přírodní selekci včelstev? Prakticky nic. Můžeme se jen dočíst, že „přírodní selekce je horší než umělá“. A proč? Prý proto, že umělá selekce je prováděna člověkem. Též jsem se dočetl, že přirozená selekce je chaotická a zmatečná. Zde autoři kritizují něco, o čem neumí ve svých mnohasetstránkových dílech napsat ani jednu řádku. Ona totiž není pravda, že současné rojení našich včelstev pochází z pudu rozmnožovacího, že vajíčko v dělničí buňce se rovná svou hodnotou vajíčku v matečníku, že existuje samostatný pud ke každému pudovému chování včelstev, že výměnou matky se včelstvo automaticky mění, že současné úly vyhovují plnohodnotnému životu včelstev (pravda ovšem je, že včelstva v nich mohou jen živořit), že vlhkost v úle je dobrá jen pro nemoci a škodí včelstvům, ani o umístění a poloze úlů, že umělé chovatelství a výběr člověkem je hodnotnější než přirozený přírodní výběr a že přírodní výběr je chaotický a neuspořádaný a další eventuality – viz následná pojednání. Pravda je, že přirozený výběr je cílený, vlastnosti organismu neustále vylepšující a žádný umělý, člověkem vyprodukovaný se mu nikdy nedokáže vyrovnat.

Kde získat informace? Koho se zeptat? Jediný, kdo by o přirozené selekci mohl něco vědět, jsou jen naše současná včelstva.

Nastala mnohaletá práce, kterou započal můj otec v roce 1946 a která trvala až do roku 1976, a já jsem v ní poté od toho roku pokračoval až do současnosti. Obsahuje stovky pokusů, změn a pozorování. Spočívá v tom, že já udělám změnu a včelstva mi na ni odpoví změnou svého chování. Pomocníkem byl jen obyčejný selský rozum a pozorování i těch nejdrobnějších úkazů. Brzdou naopak byla chybná, nepravdivá a smyšlená tvrzení, obsažená v některé naší odborné literatuře.

Posledních 25 let bylo věnováno již jen pozorování. Proč tak dlouho? Všechna tvrzení musí být totiž zcela průkazná a reprodukovatelná. Na vyvrácení tvrzení, že se naše včelstva rojí z pudu rozmnožovacího, nelze poskytnout přesvědčující důkaz jen z období pár let. Dvacet pět let nerojivosti způsobené jen změnou prostředí je již rozhodně pádným důkazem. Zároveň na prokázání, že včelstva si sama dokážou zcela bezpečně řídit svou samovolnou výměnu matek, nestačí pouze jedna až dvě výměny v průběhu 8–10 let, ale musí to být celá řada výměn v průběhu minimálně 25 let. Proč jen 25 let? Na rozdíl od našich včelstev jsem já smrtelný.