Kniha o Petru Léblovi (1965–1999), na které autorka pracovala několik let, je pokusem o svébytnou monografii divadelního režiséra, scénografa, herce, někdejšího uměleckého šéfa Divadla Na zábradlí. Současně je však pokusem o zmapování života jednoho nešťastného mladého muže a doby, v níž žil. Kniha je tak nejen příběhem Léblovy divadelní práce: zachycuje proměny dobového vnímání divadla a umění v širším kontextu, ale je také kronikou přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Doby, která Lébla katapultovala na výsluní. Denemarková si však klade i otázku, zda nešlo jen o „nafouklou bublinu“, která se objevila po pustých a ideologicky nekompromisně utvářených letech, či zda cosi podstatného z Léblova kontroverzního způsobu práce přetrvalo dodnes. Nevyhýbá se ani extrémní tezi, zda Léblova výrazná a nepolapitelná „image“ nebyla „pozoruhodnější“ než dílo samo.