Publikace mapuje způsob, jímž německá poválečná inteligence přemýšlela o němectví. V prvním plánu se kniha snaží najít spojnice mezi tematizací němectví v politických, historiografických, filozofických i literárních textech, a to v období přibližně od roku 1960 do současnosti. Ve druhém plánu se zaměřuje na čtyři významné západoněmecké literáty (G. Grasse, M. Walsera, H. M. Enzensbergera a B. Strauße) a ukazuje jejich odchylování od bipolárního výkladu společnosti a dějin, k němuž docházelo v mnohem menší závislosti na politických událostech, než se v dějinách moderní literatury předpokládá. Snaží se tak potvrdit předpoklad, že tento různorodý a časově variabilní rozchod s bipolárním výkladem světa lze nejlépe vysvětlit, zohledníme-li, jak se němectví tematizovalo mimo literaturu, tedy v dobové německé historiografii, politologii a filozofii.