První monografická publikace o životě a díle Gottfrieda Lindauera (1839-1926), malíře spojujícího střední Evropu a Oceánii. Plzeňský rodák studoval ve Vídni u Josefa Führicha a Carla Hemerleina. Zprvu se zaměřil na malbu náboženských témat, pracoval pro Římskokatolickou farnost Valašské Klobouky, a na portréty převážně plzeňských měšťanů. V roce 1874, ve svých 35 letech, přesídlil na Nový Zéland, kde se etabloval jako portrétista. Vynikl zejména portréty Maorů, v nichž věrně, až fotorealistickým způsobem, zachytil podobu mužů a žen z kmenů původních obyvatel Nového Zélandu, včetně jejich tradičních oděvů, zbraní, amuletů a tetování na obličeji. Nejen díky brilantnímu ovládnutí valérové malby se světleným účinkem dokázal svým portrétům propůjčit efekt živosti a přesvědčivosti, ale zároveň jim vtisknout heroický ráz, důstojnost i posvátnost. To odpovídalo myšlení a cítění Maorů, kteří v Lindauerovi našli duchovně spřízněnou bytost, která spolu s nezpochybnitelným malířským mistrovstvím byla předurčena k tomu zobrazovat jejich význačné představitele.

Monografie je dílem česko-novozélandského autorského týmu, vedeného editory Alešem Filipem a Romanem Musilem, nezastupitelné jsou studie Leonarda Bella z University of Auckland a Ngahiraky Masonové z Auckland Art Gallery, která schraňuje větší část pozůstalosti Gottfrieda Lindauera.