Vážený čtenáři, dostává se Vám do rukou publikace, která je první svého druhu a přináší unikátní obrazové sdělení o době, kdy lidé z českých zemí sloužili ve válečném námořnictvu.1 Myšlenka přiblížit odborné i laické veřejnosti jedinečnou kolekci obrazového materiálu, zobrazující rakousko-uherské válečné námořnictvo (k. u. k. Kriegsmarine) na moři i v přístavu, se zrodila již před dvěma lety, kdy se koncipoval dlouholetý badatelský záměr „Historický fotografický materiál – identifikace, dokumentace, interpretace, prezentace, aplikace, péče a ochrana v kontextu základních typů paměťových institucí“,2 který byl podán v rámci Programu národní a kulturní identity (NAKI) Ministerstva kultury České republiky. Předkládaná publikace je pro přehlednost koncepčně rozdělena na dva samostatné tematické okruhy, z nichž první zahrnuje deset studií k dějinám rakousko-uherského válečného námořnictva. Jaroslav Jelínek přibližuje vývoj historiografie reflektující téma K. u. k. Kriegsmarine ve fotografii a následně Jan Hozák vysvětluje původ fotografických sbírek, které si čtenář může prohlédnout v publikaci. Předmětem Hozákova zájmu jsou i důvody vzniku fotografie, ať už se jednalo o momentku pořízenou námořníkem pro svoji rodinu či snímek od profesionálního fotografa. Autor Jiří Novák zodpovídá čtenáři otázku, jak to bylo se vznikem rakousko-uherské námořní moci na Jadranu a její role v období první světové války, kdy válečné námořnictvo víc než úspěšně hájilo pobřeží rakousko-uherské monarchie před nepřátelskými silami. Libor Jůn se vrací o pár let zpátky do doby, kdy se zrodila italská námořní moc, jež se pod heslem Mare nostrum pokusila vytlačit mladé rakouské námořnictvo z jeho pozic na Jadranu. V nastalé válce porazili Rakušané v roce 1866 italskou flotilu u ostrova Lissy (dnes Vis) a tato bitva, v 19. století druhá největší po Trafalgaru, znamenala pro mnohem slabší rakouské námořnictvo mimořádný úspěch. V příspěvku Andreje Žiarovského se lze blíže seznámit s rakousko-uherskou lodní konstrukční školou, zejména s důrazem na stavbu nejmocnějších jednotek na moři, bitevních lodí. Příspěvek je o to významnější, uvědomíme-li si, jakou úlohu na počátku 20. století hrál průmysl v českých zemích při budování moderního válečného námořnictva. Nejeden konstruktér válečných lodí tehdy pocházel ze srdce Evropy. Příkladem může být Siegfried Popper narozený v Praze, který svou kariéru u K. u. k. Kriegsmarine zakončil s titulem generální lodní inženýr. Autor v dalším svém příspěvku opouští prostředí lodních trupů, děl a přesouvá se do roviny osobní, kdy nám přibližuje život a kariérní vzestup vysokého důstojníka Johanna von und zu Liechtenstein z vedlejší větve knížecího rodu. Princ Johann byl atypickým představitelem vysokého šlechtice, neboť nebylo v císařství velkou tradicí, aby takto vysoce postavený aristokrat šel k námořnictvu. Pro jeho vrstevníky byla častější služba v diplomatickém sboru monarchie či pokračování v rodinných tradicích u pozemní armády. Johann nakonec dosáhl na konci první světové války významné hodnosti kapitána řadové lodě a o jeho schopnostech vypovídá i fakt, že byl v roce 1918 jmenován velitelem rychlého křižníku S.M.S. Novara, který patřil se svými sesterskými loděmi k tahounům války na Jadranu. V posledním příspěvku nám paní Jarmila Urbanová umožňuje nahlédnout do osudu třech námořníků, kteří narukovali v době války k válečnému námořnictvu. Otec paní Urbanové František Lněnička a jeho dva vrstevníci Alois Brejcha a František Gargulák byli typičtí představitelé rekrutů z českých zemí. Díky své technické odbornosti byli předurčeni ke službě u námořnictva, a to ve vysoce technicky náročných profesích.