"Když opět s Annou In čekáme mlčky na další přestup, na změnu komplikovaných spojení, dotýkám se její dlaně - v podstatě je to stále stejná otázka: Proč? Co ji tam táhne, proč tam jde? Cožpak tady nemá všechno, co je možné mít? Nemění se, neumírá, pohybuje se svobodně v souřadnicích města - do stran, dopředu a dozadu, nahoru a dolů, do hloubky a k povrchu. Umí vycházet za město. Tam si protahuje kosti. Dívám se jí do očí, ptám se a čekám na odpověď."