Autor přichází s novým konceptem evoluční ontologie, jejíž proce­suální pojetí bytí umožňuje pochopit to, co se dnes se světem děje. Na pozadí pomalé přirozené evoluce života ukazuje rychlou, přírodu poškozující evoluci kultury. Sleduje problém vzniku proti­přírodní kulturní uspořádanosti z původního přirozeného řádu. Zjišťuje, že v přirozeně uspořádaném světě nemůže nový typ řádu vznikat jinak než rozbíjením přirozených struktur. Podstatou ekologické krize není tudíž rozpor člověka a přírody, jak se to jeví povrchnímu pohledu, nýbrž konflikt kultury se Zemí, dočasná neschopnost biosféry uhasit požár, kterým ji dnešní technická civilizace spaluje. Jestliže se v neoslabené biosféře mohla tradiční politika zabývat ochranou území, bezpečnosti a majetku občanů, jestliže mohla přehlížet lokální devastaci přírody, pak vznikající ekologická politika další pustošení Země připustit nesmí. Diagnózu jejího poraněného ekosystému však nemůže stanovit žádná speciální věda bez filosofie, a proto získává filosofická ontologie nový praktický smysl. Opouští úzký rámec individuálního pochopení světa a reflexí konfliktu kultury s přírodou se stává jedním z předpokladů reálnosti globální ekologické politiky. Vychází s předmluvou Erazima Koháka.